Mandarínština, kantonština, šanghajština a hokkien se běžně označují za dialekty čínštiny. Rozdíly mezi nimi však mohou být větší než rozdíly mezi několika oficiálně uznávanými evropskými jazyky. Když pochopíme proč, odhalíme něco fascinujícího o tom, jak definujeme jazyky.
Většina lidí chápe čínštinu jako jeden jazyk s různými regionálními dialekty. Mandarínština je oficiálním standardem v pevninské Číně, zatímco kantonština, šanghajština, hokkien, hakka a další variety se běžně popisují jako regionální podoby téhož jazyka.
Je tu však zajímavá komplikace: mnohé čínské „dialekty“ nejsou vzájemně srozumitelné.
Mluvčí mandarínštiny zpravidla nedokáže porozumět rozhovoru vedenému výhradně v kantonštině, šanghajštině nebo hokkienu, pokud se s nimi dříve nesetkal nebo je nestudoval. Tyto variety se výrazně liší výslovností a slovní zásobou i některými aspekty gramatiky.
Nyní se podívejme na jazyky bývalé Jugoslávie. Srbština, chorvatština, bosenština a černohorština jsou uznávány jako samostatné národní spisovné jazyky. Jejich mluvčí si však zpravidla bez větších potíží rozumějí.
Vzniká tak fascinující kontrast. Některé oficiálně uznávané jazyky jsou si mimořádně podobné, zatímco některé variety tradičně klasifikované jako dialekty se zásadně liší.
Co tedy přesně rozhoduje o tom, zda je něco jazykem, a nikoli dialektem?
Odpověď zahrnuje více než jen slovní zásobu a gramatiku. Důležitou roli hrají také historie, kulturní identita, vzdělávání a jazyková standardizace. Uznání jazykových rozdílů neznamená, že příslušné komunity musí mít oddělené národní či politické identity. Jazyková klasifikace a národní identita spolu souvisejí, ale v zásadě jde o odlišné otázky.
Čínština je rozmanitá rodina příbuzných jazyků
Čínština patří do sinotibetské jazykové rodiny. Její variety tvoří sinitskou větev, kterou lingvisté běžně dělí na několik hlavních skupin.
V závislosti na klasifikačním systému má čínština přibližně sedm až deset hlavních skupin, z nichž každá zahrnuje četné regionální variety.
| Skupina | Známé variety | Hlavní oblasti |
|---|---|---|
| Mandarínština | Standardní mandarínština, sečuánština | Severní a jihozápadní Čína |
| Wu | Šanghajština, sučouština | Šanghaj, Če-ťiang |
| Yue | Kantonština, tchajšanština | Kuang-tung, Hongkong |
| Min | Hokkien, teochew, fučouština | Fu-ťien, Tchaj-wan |
| Hakka | Variety hakka | Kuang-tung, Fu-ťien, Ťiang-si |
| Xiang | Chunanské variety | Chu-nan |
| Gan | Variety gan | Ťiang-si |
| Jin | Variety jin | Šan-si |
| Huizhou | Variety hui | Jižní An-chuej |
| Pinghua | Variety pinghua | Kuang-si |
Na přesné klasifikaci nepanuje všeobecná shoda. Například jin se někdy řadí k mandarínštině, zatímco min zahrnuje několik velmi odlišných variet.
Ani příslušnost ke stejné skupině nezaručuje vzájemnou srozumitelnost. Hokkien i fučouština patří do skupiny min, jejich mluvčí si však zpravidla nerozumějí, pokud se s druhou varietou dříve nesetkali.
Také některé sousední komunity v jižní Číně hovoří varietami, kterým lidé zvenčí, včetně mluvčích jiných čínských variet, mohou obtížně rozumět.
Encyclopaedia Britannica popisuje čínštinu jako soubor variet, které se běžně nazývají dialekty, ale odborníci je obvykle klasifikují jako samostatné jazyky. Rozdíly mezi nimi přirovnává k rozdílům mezi moderními románskými jazyky, například španělštinou, italštinou a francouzštinou.
Popisovat čínštinu jako skupinu příbuzných jazyků tedy není nijak neobvyklý lingvistický názor. Jde o zavedený způsob chápání její rozmanitosti.
Čím se jazyk liší od dialektu?
Jedním z nejužitečnějších pojmů v lingvistice je vzájemná srozumitelnost, tedy schopnost mluvčích různých variet rozumět si bez předchozího studia.
Vezměme si americkou a britskou angličtinu. Liší se výslovností, slovní zásobou a některými gramatickými zvyklostmi, ale jejich mluvčí spolu zpravidla dokážou bez potíží komunikovat. Většina lidí je považuje za variety angličtiny.
Nyní se podívejme na španělštinu a portugalštinu. Tyto jazyky mají společného předka a mnoho podobností, ale porozumění mezi jejich mluvčími je méně spolehlivé, zejména ve spontánním projevu.
Mandarínština a kantonština představují srovnatelnou situaci. Přestože obě patří do čínské jazykové tradice, znalost jedné automaticky neumožňuje porozumět druhé.
Totéž platí pro mandarínštinu a šanghajštinu nebo mandarínštinu a hokkien.
Nejde jen o odlišné přízvuky. Jsou to svébytné jazykové systémy, které se vyvíjely po staletí a výrazně se liší hláskovými systémy, slovní zásobou i některými gramatickými strukturami.
Vzájemná srozumitelnost však není dokonalým měřítkem. Mluvčí mandarínštiny, který pravidelně sleduje kantonskou televizi, může kantonštině rozumět podstatně lépe než někdo, kdo se s ní nikdy nesetkal. Kontakt s jazykem, vzdělání a regionální kontakty mohou porozumění výrazně ovlivnit.
Jazyky mohou také tvořit dialektová kontinua, v nichž jsou sousední variety poměrně snadno srozumitelné, zatímco vzdálenější variety se od sebe stále více liší.
Vzájemná srozumitelnost přesto poskytuje užitečný výchozí bod pro pochopení toho, proč lze mnohé čínské variety oprávněně považovat za samostatné jazyky.
Mandarínština a kantonština se liší nejen výslovností
Abychom lépe pochopili rozdíly mezi čínskými varietami, podívejme se na několik každodenních výrazů.
| Význam | Mandarínština | Kantonština |
|---|---|---|
| Já | 我 (wǒ) | 我 (ngo5) |
| On nebo ona | 他 / 她 (tā) | 佢 (keoi5) |
| Jíst | 吃 (chī) | 食 (sik6) |
| Ne | 不 (bù) | 唔 (m4) |
| Být | 是 (shì) | 係 (hai6) |
| Co | 什么 (shénme) | 乜嘢 (mat1 je5) |
| Teď | 现在 (xiànzài) | 而家 (ji4 gaa1) |
Některá slova používají stejné znaky, ale mají odlišnou výslovnost. Jiná používají zcela odlišná slova i znaky.
Rozdíly jsou zřetelnější při porovnání celých vět.
Význam: Co chceš jíst?
Mandarínština: 你想吃什么？
Nǐ xiǎng chī shénme?
Kantonština: 你想食乜嘢？
Nei5 soeng2 sik6 mat1 je5?
Obě věty vyjadřují stejný význam a sdílejí některé prvky gramatické struktury. Jejich slovní zásoba a výslovnost se však výrazně liší.
Kantonština navíc používá gramatické částice, aspektové ukazatele a další konstrukce, které nemají přímé protějšky v každodenní mandarínštině.
Obě variety mají společný historický základ, ale to neznamená, že jsou zaměnitelné.
Překvapivé srovnání s bývalou Jugoslávií
Snad nejvýraznější příklad toho, jak funguje jazyková klasifikace, pochází z jihovýchodní Evropy.
Po velkou část dvacátého století byly srbské, chorvatské, bosenské a černohorské jazykové komunity spojovány se společným spisovným jazykem běžně známým jako srbochorvatština.
Po rozpadu Jugoslávie se ustálily čtyři samostatné národní spisovné jazyky: srbština, chorvatština, bosenština a černohorština.
Každý má vlastní oficiální status, standardizované normy, literární tradice a vztah k národní identitě. Existují rozdíly ve slovní zásobě, výslovnosti, pravopisu a preferovaných výrazech. Srbština navíc používá cyrilici i latinku, zatímco chorvatština používá latinku.
Mluvčí těchto čtyř spisovných variet však zpravidla dokážou komunikovat bez překladu.
Mluvčí chorvatštiny může obvykle sledovat srbskou televizi a rozumět tomu, co se říká. Mluvčí bosenštiny zpravidla dokáže vést rozhovor s mluvčím černohorštiny, aniž by musel černohorštinu studovat jako cizí jazyk.
Rozdíly jsou skutečné, ale vzájemná srozumitelnost zůstává velmi vysoká.
Tato situace kontrastuje s mandarínštinou a kantonštinou, jejichž mluvčí často potřebují ke komunikaci používat společný jazyk, například standardní mandarínštinu.
| Jazykové variety | Typická srozumitelnost mluveného projevu bez předchozího studia |
|---|---|
| Srbština a chorvatština | Velmi vysoká |
| Chorvatština a bosenština | Velmi vysoká |
| Srbština a černohorština | Velmi vysoká |
| Mandarínština a kantonština | Nízká |
| Mandarínština a šanghajština | Nízká |
| Mandarínština a hokkien | Nízká |
| Hokkien a fučouština | Nízká |
Jde o obecné kvalitativní charakteristiky, nikoli o přesná číselná měření. Skutečné porozumění závisí na vzdělání, kontaktu s jazykem a konkrétních varietách.
Základní kontrast je přesto zřejmý.
Srbština, chorvatština, bosenština a černohorština jsou uznávány jako samostatné národní spisovné jazyky navzdory své blízké jazykové příbuznosti. Mandarínština, kantonština a hokkien se často nazývají dialekty, přestože jsou vzájemně mnohem méně srozumitelné.
To neznamená, že by národní jazyky bývalé Jugoslávie měly být považovány za neopodstatněné nebo že jejich odlišnosti nejsou důležité. Jejich samostatné normy a identity jsou pevně zavedené.
Toto srovnání spíše ukazuje, že jazyková podobnost není jediným faktorem, který určuje, zda je určitá varieta uznána jako jazyk.
Nejde jen o čínštinu
Podobné situace existují po celém světě.
Norština, švédština a dánština jsou uznávány jako samostatné jazyky, ale jejich mluvčí si často v různé míře rozumějí. Norština a švédština jsou si v mnoha ohledech zvlášť blízké, ačkoli porozumění se liší podle dialektu a osobních zkušeností s druhým jazykem.
Dalším zajímavým příkladem jsou hindština a urdština. Jejich běžné hovorové podoby mohou být vysoce vzájemně srozumitelné, zatímco jejich formální standardy se liší slovní zásobou, písmem a literárními tradicemi.
Arabština představuje situaci srovnatelnější s čínštinou. Moderní spisovná arabština slouží jako společný formální psaný jazyk ve velké části arabského světa, zatímco každodenní mluvené variety se mohou zásadně lišit. Například mluvčí marocké a irácké arabštiny si mohou obtížně rozumět, pokud se s druhou varietou dříve nesetkali.
Další příklad nabízí němčina. Některé variety švýcarské němčiny se výrazně liší od spisovné němčiny, přesto se obecně řadí do širší německé jazykové tradice.
Tyto příklady ukazují, že neexistuje univerzální pravidlo, podle něhož by blízce příbuzné variety musely být vždy klasifikovány jako dialekty nebo výrazně odlišné variety musely být vždy uznávány jako samostatné jazyky.
Někdy si blízce příbuzné variety vytvoří samostatné národní standardy. Jindy zůstávají výrazně odlišné variety součástí společné jazykové a kulturní identity.
Proč se čínské jazyky stále nazývají dialekty?
Pro tuto terminologii existují důležité historické, kulturní a jazykové důvody.
Zaprvé, čínsky mluvící komunity sdílejí dlouhou literární a kulturní historii. Jejich jazyky se vyvinuly z příbuzných historických podob čínštiny a mnohé komunity si udržovaly vazby prostřednictvím literatury, vzdělávání a kulturní výměny.
Zadruhé, standardní mandarínština funguje jako společný jazyk v pevninské Číně a má také zásadní význam pro vzdělávání a veřejnou komunikaci na Tchaj-wanu. Mluvčí různých regionálních variet se často učí mandarínštinu a používají ji ke komunikaci mimo své místní komunity.
Zatřetí, čínský termín 方言 (fāngyán), běžně překládaný jako „dialekt“, neodpovídá přesně každodennímu anglickému významu tohoto slova. Může obecně označovat regionální podoby řeči, včetně variet, které jsou vzájemně nesrozumitelné.
A konečně, jazyková označení utvářejí historické zvyklosti a sdílené kulturní identity. Společná identita může zahrnovat značnou jazykovou rozmanitost, stejně jako se kolem blízce příbuzných jazyků mohou vyvinout samostatné identity.
Termín „čínský dialekt“ je tedy v historickém a kulturním kontextu pochopitelný.
Potíž nastává, když jej anglicky mluvící čtenáři chápou jako označení drobné obměny téhož mluveného jazyka.
Nepoužívají všichni stejné čínské znaky?
Jedním z důvodů, proč čínské variety působí jednotněji, než jak znějí, je jejich společná tradice psaní.
Mluvčí kantonštiny a mluvčí mandarínštiny mohou mít potíže rozumět řeči toho druhého, přesto oba dokážou číst standardní psanou čínštinu, pokud se ji naučili.
To však neznamená, že písemný standard přímo a stejným způsobem zachycuje každou mluvenou varietu.
Standardní psaná čínština vychází převážně ze slovní zásoby a gramatiky mandarínštiny. Mluvčí ostatních čínských variet se tento písemný standard obvykle učí v rámci formálního vzdělávání, i když se liší od jejich každodenní řeči.
Zvlášť názorný příklad nabízí kantonština.
Význam: Není doma.
Standardní psaná čínština: 他不在家。
Hovorová psaná kantonština: 佢唔喺屋企。
Obě věty vyjadřují stejný význam, ale jejich slovní zásoba a gramatické zvyklosti se liší.
Člověk, který zná pouze standardní psanou čínštinu, nemusí rozpoznat všechny výrazy používané v hovorové psané kantonštině.
Také ostatní čínské variety mají vlastní slovní zásobu a gramatické struktury, ačkoli se jejich písemné tradice a míra standardizace liší.
Společný systém psaní může usnadňovat komunikaci napříč jazykovými hranicemi, ale neodstraňuje je.
Platí i opak. Srbština a chorvatština mohou používat odlišné písemné zvyklosti, a přesto zůstávat v mluvené podobě vysoce vzájemně srozumitelné.
Systémy psaní a mluvené jazyky spolu souvisejí, ale nejsou totéž.
Proč jsou tyto rozdíly důležité pro překlad a AI
Rozdíly mezi čínskými varietami nejsou pouze akademickou otázkou. Mají praktické důsledky pro překladový software, rozpoznávání řeči, titulky a umělou inteligenci.
Od modelu pro rozpoznávání řeči, který byl trénován převážně na mandarínštině, nelze automaticky očekávat, že bude přesně rozumět kantonštině nebo hokkienu. Tyto jazyky mají odlišné hláskové systémy, slovní zásobu a jazykové zvyklosti.
Podobně překlad textu do standardní psané čínštiny nemusí vytvořit jazyk, který by mluvčí kantonštiny přirozeně používal v každodenním rozhovoru.
Překladová služba, která inzeruje podporu „čínštiny“, může mít na mysli standardní mandarínštinu, standardní psanou čínštinu, kantonštinu nebo nějakou jejich kombinaci. Na tomto rozlišení záleží, protože podpora jedné nezaručuje podporu ostatních.
Například překladový systém založený na AI může potřebovat trénování a vyhodnocování zaměřené na konkrétní jazyk, aby vytvářel přirozenou kantonštinu, nikoli psanou čínštinu založenou na mandarínštině. Systémy pro rozpoznávání řeči musí rovněž zohledňovat odlišnou výslovnost, slovní zásobu a někdy i zcela odlišné jazykové struktury.
Tento problém se netýká jen nejznámějších variet.
Hokkien, hakka, teochew, fučouština a další regionální jazyky mají početné komunity mluvčích, ale v běžných jazykových technologiích jim často bývá věnována menší pozornost.
Podpora těchto jazyků vyžaduje více než zacházet s nimi jako s obměnami mandarínštiny. Může zahrnovat shromažďování vhodných trénovacích dat, vytváření písemných konvencí, hodnocení výstupů v daném jazyce a spolupráci s mluvčími, kteří rozumějí regionálním rozdílům.
To je zvlášť důležité pro překlad v reálném čase, kdy spolu dva lidé hovořící různými jazyky potřebují přirozeně komunikovat, aniž by se spoléhali na společný jazyk.
Uznání jazykové rozmanitosti může zlepšit přesnost překladů, přístupnost i zachování jazyků. Vývojářům technologií také pomáhá přesněji popisovat, které jazyky jejich systémy podporují.
Je tedy čínština jedním jazykem, nebo mnoha?
Odpověď závisí na tom, v jakém smyslu se slovo „čínština“ používá.
Z historického a kulturního hlediska může čínština sloužit jako zastřešující termín pro četné příbuzné jazykové variety, které sdílejí významné literární a kulturní tradice.
Z hlediska srovnávací lingvistiky je často výstižnější popisovat čínštinu jako skupinu příbuzných sinitských jazyků v rámci sinotibetské rodiny.
Oba popisy mohou být užitečné, protože odpovídají na odlišné otázky.
Označit kantonštinu, hokkien nebo šanghajštinu za samostatný jazyk v lingvistickém smyslu neznamená popírat jejich vazbu na čínskou historii či kulturu. Nevyplývá z toho ani nic o národnosti nebo politické identitě jejich mluvčích.
Stejně tak uznání srbštiny, chorvatštiny, bosenštiny a černohorštiny jako samostatných národních spisovných jazyků nevyžaduje předpoklad, že jejich jazykové rozdíly jsou větší, než ve skutečnosti jsou.
Jazyková klasifikace zahrnuje přinejmenším dvě dimenze: nakolik se jednotlivé variety jazykově liší a jak se s nimi komunity identifikují, jak je standardizují a používají.
Tyto dimenze se ne vždy překrývají.
Závěr: Jazyk je víc než lingvistická klasifikace
Rozdíl mezi jazykem a dialektem se může zdát jednoznačný, ale čínština a jazyky bývalé Jugoslávie ukazují, jak složitý může být.
Srbština, chorvatština, bosenština a černohorština jsou samostatné národní spisovné jazyky navzdory vysoké vzájemné srozumitelnosti. Mandarínština, kantonština, hokkien a šanghajština se často popisují jako dialekty navzdory výrazným jazykovým rozdílům, které mohou bránit snadné komunikaci mezi jejich mluvčími.
Ani jednu situaci nelze vysvětlit pouze vzájemnou srozumitelností.
Historie, vzdělávání, literární tradice, kulturní identita a standardizace ovlivňují, jak jsou jazyky klasifikovány a pojmenovávány.
Důležitým závěrem není, že by některé oficiálně uznávané jazyky měly ztratit svůj status nebo že každá regionální varieta čínštiny musí dostat určité označení.
Podstatné je, že jazyková rozmanitost ne vždy odpovídá jazykovým kategoriím, které používáme v každodenním životě.
Čínština je zvlášť přesvědčivým příkladem. Za jediným známým názvem se skrývá mimořádně široká škála příbuzných jazyků, z nichž mnohé se od sebe liší stejně výrazně jako jazyky, které jsou jinde ve světě uznávány samostatně.
Pochopení této rozmanitosti nám poskytuje přesnější obraz čínštiny a umožňuje nám více ocenit složitost lidského jazyka.
Zdroje a další četba
- Encyclopaedia Britannica: Čínské jazyky. Přehled jazykové rozmanitosti čínštiny, vzájemné srozumitelnosti a hlavních skupin sinitských jazyků.
- Jin Liu: Historický přehled diskurzu o fangyan v moderní Číně. Výzkum čínských regionálních jazyků, terminologie a historického vývoje jazykové identity.
- Michele Mannoni: Čínské dialekty / dialekty čínštiny. Akademická diskuse o terminologii a rozdílu mezi dialekty a jazyky v čínské lingvistice.
- Pluricentricita ve výuce: Srbochorvatský jazyk. Výzkum vztahů, srozumitelnosti a standardizace bosenštiny, chorvatštiny, černohorštiny a srbštiny.
- Ljubica Djordjević: Právní status jazyků, které vznikly ze srbochorvatštiny. Analýza oficiálních jazykových standardů, které se vyvinuly po rozpadu Jugoslávie.